Ztracenci v dolech Fendelveru

V hostinmci U Spadlé Věže a na cestě do Fendelinu

V Letohradské hospodě U Spadlé věže bylo toho večera rušno. Ostatně jako vždy. Praskající oheň v centrálních otevřených kamnech kouřil do hospody, protože líný hospodský ho zase zapomněl vyčistit. Nejbližší skupinka půlčíků se rozkašlala a přesunula se k vedlejšímu stolu. Hospodský zanadával a kopnul do kamen. Ale od nadávání ho vyrušil mohutný trpaslík, sedíc u baru proti kamnům, kterému nevadilo ani občasné zahalení do kouře. Byl na to zvyklý. Praštil korbelem o šenk, až mu zůstalo hliněné ucho v ruce. Pokrčil rameny, a houkl na hospodského, ať mu natočí další pintu Bahňáka. Místní to pivo, hutné, silné, ale málo kdo ho tolik vypije, jako právě Kornel a přitom zůstane stát na nohou s jazykem nezamotaným jako klubko hadů.
O dva stoly dále hrál malý hobyt, oblečený do barevných šatů, na loutnu. Kolem něj tři místní veselé děvy a jen se smály. „Hej Mílo, něco rychlého, ať se hospoda pěkně hejbe“, zvolal vedle sedící paladin na barda a plácl jej rukou přes rameno. Míla se opřel do strun a div mu oči nevypadly, z odvážně rozepnutých výstřihů, kolem něj se vlnících. Paladin Yann hodil na stůl zlatku a holky se začali roztáčet po celé hospodě.
Erim seděl v rohu hospody, tak aby na všechno dobře viděl. Proto si také všiml, že jak Míla do strun udeřil a holky se po hospodě roztočily, kolem zámožných mužů se začaly vlnit a tyto pány najednou opouštěly jejich váčky s mincemi. Tak šikovně to holky dělaly, že si toho nikdo nevšiml. Když míla píseň dohrál, holky k němu přiběhly a začaly ho laskat ve vlasech a hladit… Každá hodila zlaťák na stůl a Míla objednal od hospodského nějaké jídlo a další kořalku. V tom zvony na věži Letohradské katedrály začaly odbíjet osmou hodinu a z ničeho nic se hospodou začalo prohánět hejno duchů. Jako vrahové vypadali. Erim trochu znejistěl, čehož si všiml statný kovář, u vedlejšího stolu sedící. „To je v pořádku. Nejsi zdejší což? Toto divadlo je každý večer stejné. Kolorit naší hospody. Ale jsou neškodní a nikomu neublíží“. Přisedl k Erimovi a pověděl mu celou hystorku, jak se to tenkrát událo.
Míla dohrál další píseň, mastnou rukou poplácal jednu z holek po zadku a zpozorněl. Ty dva trpaslíky, co zrovna do hostince přišli, už někde ve městě potkal. Nebyl si ale jistý kde. Oba nově příchozí se rozhlédli po hospodě a jejich pátravé pohledy se zastavili u baru, kde Kornel hltal dalšího Bahňáka. „Hej, bratránku Korneli!“ Zařval přes celou hospodu jeden z nich. „Gundren Skálohled tě hledá už dva dny, co se dozvěděl, žes do města zavítal a kde tě najde? U píva jako vždy. Ty brachu starý! Hospodo, další pívo pro mě, bratránka Kornela a mého přítele.“A oba se hrnuli k baru, kde Kornel si pranic nevšímal, kdo jej volá, jen sledoval dno korbele a přemýšlel, jakto, že je zas prázdný?

Fallen_Tower_Tavern.jpg

Míla dohrál další píseň, mastnou rukou poplácal jednu z holek po zadku a zpozorněl. Toho trpaslíka, co zrovna do hostince vešel, už někde ve městě potkal. Nebyl si ale jistý kde. Nově příchozí se rozhlédl po hospodě a jejho pátravý pohled se zastavil u baru, kde Kornel hltal dalšího Bahňáka. „Hej, bratránku Korneli!“ Zařval přes celou hospodu jeden z nich. „Gundren Skálohled tě hledá už dva dny, co se dozvěděl, žes do města zavítal a kde tě najde? U píva jako vždy. Ty brachu starý! Hospodo, další pívo pro mě, bratránka.“A hrnul se k baru, kde Kornel si pranic nevšímal, kdo jej volá, jen sledoval dno korbele a přemýšlel, jakto, že je zas prázdný? „Korneli, ty starý brachu, jdeš mi jako do rány. Potřebuju pomoct a statný, zkušený trpaslík jako ty se mi náramně hodí“. Kornel přestaně tupě civět do prázdného korbele a aniž otočí hlavu k příchozímu, zeptá se:“bratránek Gundren Skálohled? Z jakého kolene? Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jsi to skutečně ty?“ Grunden znejistí a prohlédne si Kornela pozorněji. „Jistě že. Jsi to ty! Tvůj pivní apetit. Celá matka. A jak ses měl bratránku, cos dělal? Kdes byl takový roky? Prej si byl zraněn? Ale jak vidím, stále fit a v plné síle. Takového potřebuji.“ Kornel se na něj podívá: „ budiž bratránku, co potřebuješ? Ale rovnou ti říkám, zkusíš na mě levou a tvá hlava se seznámí s mým kladivem.“ „Ale no tak, Korneli, stále jsi tolik nedůvěřivý? Ale na tuhle práci potřebuju víc chlapů.“ Grunden se vyškrábe na bytelnou stolici a zahulká do hospody:“ Potřebuju čtyři chlapy na práci. Každý dostane 10 zlatých, když se práce dokončí.“ Náhle přestal i Míla hrát na loutnu a s Yannem na sebe mrkli. „Bylo by dobré vyslechnout si toho trpasličího otrapu, co nabízí? Prachy se vždy hodí. Ne Yanne, příteli? I když tvůj urozený stav asi pramálo pracovati bude.“ Ušklíbl se na něj Míla. Oba odtrčili holky, které měli na klíně a přišli blíže ke skupince traslíků u baru. Erim najendou v plné hospodě uviděl známou tvář. Sir Yann s nějakým malým hobitem šel k baru, kde zrovna něco vykřikoval trpaslík stojící na lavici. V těchto končinách byl poprvé a průvodce, nebo alespoň zdroj informací by se mu hodil. Chvíli poslouchal hulákajícího trpaslíka a když zaslechl „…bratránku, Korneli…“ zpozorněl. Může to být ten Kornel, o kterém se zmínil ve svém dopise jeho přítel Kazog? U baru viděl sedícího trpaslíka, Kornela. Nu což? Již dlouho dní putoval ze severní hranice přes Skaliska a Zelený les, aby trpaslíka tohoto jména vyhledal. Toto je prví, o kterém se dozvěděl. Rozloučil se s kovářem, se kterým do té doby hovořil a vydal se k baru. Gundren stále něco vyvolával a Erim si přisedl ke Kornelovi. Omluvil se, že je ruší a Gundren seskočil z lavice, až mu velké břicho zažbluňkalo a drátěná košile zavrzala pod tou hmotou. Sedl si vedle Kornela a sledova Erima. „Dobrý večer, páni trpaslíci. Omlouvám se velmi, ale pár otázek mě tíží, an které odpovědi znát potřebuji. Zda mě sluch nešálí, slyšel jsem Vaše ctěné jméno správně? Kornel, či Kornelius? Trpaslíka tohoto jména již několik týdnů hledám.“ I pověděl mu Erim o Kazogovi a jak se na cestu vydal. To Kornela velmi zaujalo a řekl mu svůj příběh. Najendou se do toho vložil Gundren: „tak dost! Pěkně ste si požvanili a ještě budete mít možnost. I takový statný hraničář by se mi ke spolnění úkolu hodil. Vida, již jste dva.“ Mezitím skupinku po očku sledoval Míla s Yannem. Erim v řeči s Kornelem úplně zapomněl, že zde zahlédl známou tvář. „Sire Yanne, rád tě opět vidím. Přisedni i se svým přítelem hobitem. Jak jsem ti svůj příběh vyprávěl, tam v hostinci U Velkého kříže, tak trpaslíka Kornela jsem našel. Hle, zde sedí“. Míla se do toho vložil a hned na Gundrena udeřil: „cos to vykládal, jakých 10 zlatých. Co je to za práci?“ „Nic těžkého. Jen potřebujem nějaké zásoby nakoupit a do Fendelinu dopravit. Volský povoz, nářadí, krumpáče lopaty a tak“, řekl Gundren. Když se jej pak Míla ptal, proč nabízí tolik peněz každému, jen za doprovod povozu, mlčel. Nabídka to byla ale lákavá. Ale všichni, kdo teď okolo Gundrena seděli, měli z toho divný pocit. Že on jim nechce říct vše? Něco skrývá. Proč? Míla začal něco prozpěvovat a rukama kejklířské triky předvádět. Gundren zcela zaujatý bardovým trikem zůstal sedět s pusou dokořán a tupým výrazem. „Tak cos nám zamlčel, ty trpaslíku prolhaný. Proč taková odměna, za tak lehký úkol? Jaká je v tom levota? A těch bych snad já měl vědět nejvíc. Nemyslíš!?“ Gundren se rozpovídal o tom, jak u Fendelinu kopali se svojí skupinkou a našli tam nějakou starou jeskyni s pokladem. Řekl i to, že ve Fendelinu není v těchto časech zrovna bezpečno. Lapkové a loupeživí rytíři bojují o moc. Říká se, že měli mezi Mečovým pohořím a Fendelinem zahlédnout mladého Zeleného draka… Najednou Gundren zaklepal hlavou, oči se mu rozjasnily a křikl: „tak co? Plácneme si? Za takový lehký úkol, jen povoz dovézt je pěkná odměna. Zde máš Korneli měšec zlatých. Tím ráno zaplatíš zboží na Kupeckém trhu. Zde jsem vše dojednal a jen povoz vyzvedněte“. Z hluboka se napil, položil korbel na bar vyrazil ke dveřím. „Já musím s přítelem ještě dnes v noci vyrazit a s vozem by jsme byli moc pomalí. Proto jsem hledal skupinku, která zásoby doveze.“ A odešel. Erim, Kornel, Yann a Míla se na sebe podívali, objednali další rundu. Řekli si proč ne a Míla to znova rozjel na Loutnu.
Ráno se všichni čtyři šešli v hospodě na snídani. „Nemyslíš, že je v tom nějaká levota. Vůz má být připraven a kdo ví, zda povezem, co máme vézt“, ptal se Erim Míly. Ten mu ale řekl, že večer, jak popíjeli, tak na Gundrena použil své kejkle, aby zjistil co nejvíce informací. „Víme, co vědět potřebujem. Jsme připraveni“, řek Yann a vyrazil ke dveřím. Všichni si zbalili svá cestovní zavazadla a šli za ním. Na Kupeckém trhu zaplatili za připravený povoz. Zkontrolovali obsah vozu a vyrazili k jižní bráně Letohradu, po hlavní třídě na Leilon. Sotva se k bráně přiblížili, z davu vyskočila hobití fešanda, oblečená do záplatovaných šatů, s roztrhaným kloboučkem, pod kterým jí trčelo pár vlasů a svítil vybledlý, flekatý obličej, kdy velkých, nateklých rtů jí trčely čtyři ohnuté, zahnilé zuby. „Ty hajzle, žabí lejno, skunku smradlavek. Ani se svojí Mardičkou nerozloučíš a zase utíkáš někam pryč? Za to může ta čubka Hnilka? Že jo? Ty zmetku.“ Míla na voze znejistěl. „Já přeci nikam neutíkám. A žádná Hnilka v tom není. Vždyť víš, že miluju jen tebe.“ Celý zoufalý svými oprsty provedl trik a v dlani se mu objevil krásný prstýnek. Hodil jej Mardě a volal: „to je dárek, že na tebe nikdy nezapomenu a až se vrátím, hned za tebou přijdu.“ Marda chytla prstýnek a začala se tak culit, až jí červené fleky v obličeji svítili. Všichni na voze propukli v hromový smích doprovázený posměšky k Mílovi. Ten jen pokrčil rameny: „no jo. Ženský. Ty mě jendou stejně zničej.“ A taky se rozesmál. To už ale vůz tažený dvěma voli opouštěl hlavní jižní bránu Letohradu a drnčel po dlážděné hlavní cestě k jihu.

Cesta ubíhala v poklidu. Po tři dny cestovala družina s těžkým volským povozem od Letohradu, než na křižovatce odbočila na již méně používanou cestu k východu, směrem na Fendelin. Za tu dobu se všichni členové družiny seznámili. Vůz si rachotil po cestě, Kornel seděl na kozlíku, držel opratě a pokuřoval z trpasličí, nádherně zdobené dýmky. Míla hrál na loutnu baladu o krásné hraběnce a jejím milenci a Yann si četl ve svých svazcích. Od doby, co vůz se stočil na východní, málo používanou cestu, Erim seskočil z vozu a pokračoval lesem, pod příkrovem stromů. Les zde nebyl hustý. Listnaté statné stromy zde stály již stovky let a do lesního ticha občas zaklepal datel do kmenu stromu, nebo se mihla veverka v korunách dubů. Tak jak byl naučen, pohyboval se Erim velmi potichu, zaslechnuvší za svými zády občasné zavrzání vozu a Mílovu loutnu. Najednou zahlédl 30 stop před sebou, krčící se za stromem dvoučlennou skřetí hlídku. Hned se skryl za stromem a skřety pozoroval. Oba měli kožená brnění a jeden z nich v ruce držel luk. Erim natáhl tětivu svého luku a rozmýšlel o situaci. Vtom se jeden ze skřetů otočil a spatřil Erima. V ten okamžik Erim vystřelil šíp na skřeta s lukem. Ten ani nestačil zareagovat a dlouhý šíp mu projel pravým ramenem. Zranění to bylo ošklivé, ale i přes silné krvácení se zjevně otřesený skřet rozhodl k odvetnému útoku. Vtom se ale již druhý skřet rozběhl směrem k Erimovi. Erim ještě stihl jednou vystřelit na zraněného skřeta a dal se na útěk, směrem k vozu. Ve stejném okamžiku jej však zasáhl černý šíp do stehna. Erimovi se podlomila kolena, ale stále běžel k vozu. Druhý skřet jej již doběhl a snažil se jej seknout zubatou, značně zrezivělou šavlí. Na kluzkém kořenu však ztratil rovnováhu a minul. Erim už byl na dohled vozu a z plných sil zakřičel na své druhy. To však bylo to poslední, co udělal. Druhý černý šíp je nemilosrdně zasáhl do ramene a Erim se skácel k zemi s rukou napřaženou směrem k vozu. Poslední co viděl, než omlel, jak Míla zahazuje loutnu, seskakuje z vozu a běží do lesa k němu. Z jižní hradby hvozdu se před vozem vynořili dva skřeti na které zaútočil Yann, seskakujíc z vozu s rozmáchnutým dlouhým mečem.

Comments

Atterdag

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.